close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Hair style

11. ledna 2013 v 19:55 | Zuzka |  Moda a Styl
Tady máte pár super účesů :) Moc se mi líbí pěkně upravené vlasy, ikdyž je většinou mám rozpuštěne nebo stáhlé do copu. Ať se vám líbí :) Xoxox

tady ty vlasy jsou dokonalé


Taky pěkný drdůlek

Takové vlasy se nemusí natáčet jen kulmou, ale můžou se natočit i žehličkou. Jestli budete ctít dám vám sem potom video.


Rybí cop je teď velmi populární. A i naten vám sem můžu dát video. :D
 

Šaty

11. ledna 2013 v 19:39 | Zuzka |  Moda a Styl
Ahoj holky. Strašně moc miluju jakýkoliv druh šatů. Miluji hlavně takové ty plesové nebo v Londýnském stylu. Tady jich vám pár co se mi líbí dám. :) Jo a hlavně miluju barvičky takže jsou skoro všechny jinak barevné. Mám vás ráda Xoxoxo

Tyrkysové šaty


Béžové šaty (jsou strašně krásné)


Černo-hnědé šaty (také jsou velmi pěkné)

Šaty s púntíky a šaty s mašličkami

tyto šaty jsou jedny v Anglickém stylu

Bílé šaty :)

Stříbrné a zelené šaty na oslavy nebo Párty :)


Vánoční dárek

11. ledna 2013 v 19:16 | Zuzka |  Jednodílovky
Ahojte :) rozhodla jsemse vám tady dát jednodílovku, kterou jsem měla ve školních "novinách" co nani říkáte? pište do komentu. ☺

Je brzy ráno. Za okny se pomalu snáší sněhové vločky. Posadím se na postel a protáhnu se. Dnes je 23. prosince. Jdu mámě říct Dobré ráno. Seběhnu po schodech do obýváku, ale tam nikdo není. Je to zvláštní vždy tam totiž sedí maminka. Podívám se do ostatních místností domu, ale nikdo nikde. Jen můj kocourek Mufík leží na křesle u krbu a spokojeně přede. Jdu zpět do mého pokoje a vezmu si mobil ,že zavolám mamince. Když kliknu na displej mam jednu nepřečtenou zprávu. V zprávě bylo. " Dobré ráno Andreo buď dnes v 10 na rybníku u lesa čeká tě tam překvapení. Tvůj Santa." Koukala jsem se na tu zprávu ještě asi 3 minuty. Když jsem se konečně vzpamatovala a koukla na hodiny bylo za 10 minut 10:00. Rychle jsem se oblékla a vlasy stáhla do copu. Vyběhla jsem ven z domu a na chodníku jsem se narazila jsem do mamky. "Andreo kam zas Běžíš?" Křikla naštvaně mamka. "K rybníku" řekla jsem a chtěla běžet dále. "Nikam nejdeš" zarazila mne mamka. "Musíš pohlídat brášku jedu koupit vánoční stromeček". " Tak ho vezmu sebou" chytla jsem brášku a zakřičela na mamku "do 12:00 jsme doma ahoj" Běželi jsme parkem ale jelikož můj bráška má malé nožičky ,jsou mu teprve čtyři, tak jsem ho dala na záda a běžela jsem spíš já.
U rybníka
Když jsem tam doběhla nikdo tam, nebyl jenom uprostřed, byla velká krabice. "Ajo co je v té krabici?" zeptal se malý bráška. "To já nevím, jdeme, to zjistit pojď." Sunula jsem se pomalu ke krabici. "Ajo já se bojím"rozplakal se Adámek."A čeho prosím tě?" chytla jsem ho za ruku a došli až ke krabici. Pomalu jsem otevírala krabici. Když jsem sundala víko byl tam dopis. " Vidím že si dorazila. Doufám že jsi zvědavá, kdo jsem. Nechal jsem ti tady šaty a boty tímto bych tě chtěl požádat jestli by si semnou nešla na Vánoční ples který se bude konat 26.prosince. Na odpověď máš čas. Uvidíme se až večer. Tvůj Santa. Odhrnula jsem z hora papíry a pod nimi ležely ty nejkrásnější šaty ,které jsem kdy viděla."Ajo to jsi dostala od Ježíška dříve abys mohla jít na ples?" zeptal se malý a na tváří měl ten svůj roztomilý pohled."Asi ano já nevím" usmála jsem se na něj. Když jsem se chtěla podívat na ty boty přišla mi sms. Doufám, že se ti líbí můj dárek.. Jestli ano přijď ve 14:00 na nádraží. Santa." "Ajo kdo ti píše?" koukal Adámek do mobilu. "Já nevím." "Ajo ty nic nevíš" křikl a usmál se. " "No tak pojď ty Einsteine jdeme domů." Chytla jsem ho za ruku a šli jsme. Celou cestu domů jsem uvažovala kdo by to mohl být. Nikdo mě nenapadl. "Ajo halo" probudil mě z přemýšlení Adam. "Ano? " usmála jsem se."Jenom jsem ti chtěl říct že tě mám rád" usmál se a dal mi pusu. " Já tebe taky ty moje zlatíčko " usmála jsem se.Už jsem si nemohla vzpomenout, kde jsem v mojem přemýšlení skončila atak jsem shodila brášku do sněhu."Ajo co je?" Řekl smutně. "Koulovačka!" zakřičela jsem a začala házet sněhem. On těma malýma ručičkama taky zkoušel nabírat sníh. Moc mu to teda nešlo, ale než jsme došli domů, byli jsme oba promočení až na kost.
Rychle jsem z malého sundala všechno to mokré oblečení a převlékla ho do suchého, aby nebyl nemocný. Uvařila jsem nám čaj a zavřeli jsme se do mého pokoje. Zapnula jsem Adamkovi pohádky a sama jsem si sedla za stůl a šla na internet. Hledala jsem tam, jestli se stalo už někomu něco podobného. Nikoho jsem tam nenašla. "Najednou se pootevřely dveře do pokoje "Mami!" zakřičel malý a rozběhl se ke dveřím. Když je ale otevřel, nestála tam máma, ale můj pravý otec. Naši se rozvedli když mi bylo 12. Už tři roky mi táta osobě nedal vědět. Myslela jsem si, že umřel. "Ajo pomoc zloděj zakřičel Adámek a schoval se za mě. Já si ho vzala na klin. "Ahoj Andreo." řekl táta. Já sundala Adámka z klína a běžela ho obejmout. "Ahoj tati" řekla jsem se slzami v očích.
"Chtěl jsem tě vidět tvoje máma mi zakázala se s tebou vídat i ti psát." Teď už plakal i on.
O hodinu později
"Mami byl tu táta. Jak to že jsi mu zakázala se semnou vídat?" Máma mi to začala, vysvětlovat ale já to stejně nepochopila. Byla jsem na ní naštvaná. Koukla jsem se na hodiny a bylo půl jedné. Šla jsem se převlíknout abych mohla vyrazit. Státou a Adámkem jsme byli na obědě takže jsem neměla hlad
"Kam jdeš?"zeptala se ustaraně máma "doufám, že nejdeš k tátovi." Ne mami, neboj, nejdu, jdu se jenom projít. Vyšla jsem z domu se sluchátky na uších. N nádraží jsem přišla ještě s pětiminutovým náskokem. Tajně jsem doufala, že někoho uvidím. Doufala jsem mylně nikoho nebylo vidětKoukla jsem se na hodinky a byla přesně jedna hodina. Vyšla jsem ven z nádraží a tam na parapetu ležela obálka.
V obálce bylo . " Vidím že jsi zase přišla tím si mne ujistila že vážně chceš, vědět kdo jsem. Jestli to opravdu chceš zjistit. jdi do telefonní budky a v telefonním seznamu najdi zakroužkované číslo. Když tam zavoláš, řeknou ti co dál. Tvůj Santa"
Rychle jsem utíkala k telefonní budce a tam našla číslo. Zavolala jsem tam a v telefonu se mi ozval cizí hlas." Dobrý den vy musíte být slečna Andrea. Volal nám tady jeden mladík a říkal ať vám vzkážeme, že máte jít až na konec ulice a pak doprava. Zbytek cesty už bude zaznačený červenými růžemi." "Děkuji vám mockrát nashledanou" odpověděla jsem a vrátila telefon na své místo, běžela jsem na konec ulice a zahnula jsem doprava. Šla jsem a opravdu na cestě byla rudá růže. Když jsem došla k poslední měla, jsem jich v ruce už osm. Na zemi ležel dopis. " Ahoj ty jsi vážně tady? Jestli ano, jdi dovnitř jediného červeného domu v ulici čeká tam na tebe někdo. Tvůj Santa.
šla jsem zpět k červenému domu otevřela, jsem a vstoupila dovnitř. Šla jsem dál a kuchyni seděla nějaká paní. "Dobrý den. Prosím vás jsem tady správně?" Zeptala jsem se. "Jestli jste slečna Andrea tak ano. Já jsem Dagmar a jsem kosmetička a modní poradkyně. Jeden mladý a krásný chlapec mě požádal, abych vás krásně namalovala a oblékla. Ale ne, aby jste si to brala špatně říkal že jste nádhJo a prosím vás napište zprávu vaší mamince že se vrátíte až kolem 00:00 aby o vás neměla strach." Jen jsem přikývla a vzala mobil do ruky. Koukla jsem se kolik je hodin a celé to cestování mi zabralo skoro 3 hodiny. Napsala jsem mamce, ať na mě nečeká a ona mi napsala dlouhou smsku s tím jak se mám večer sama chovat. Tak jsem jí napsala, že sama nebudu nádherná tak i tak.
Dagmar mi udělala hodinovou proceduru a potom mně namalovala učesala a vybrali jsme správné šaty než jsem se nadála bylo 20:00. "A jsme hotovi je čas vyrazit" Oznámila mi Dagmar. "Ale já nevím kam mám jít." Řekla jsem vyděšeně." Nebojte venku už na vás čeká auto. Mějte se hezky a ať to dobře dopadne nashledanou" "nashledanou" odpověděla jsem a objala jí. Když jsem vyšla ven, před domem stála velká bílá limuzína.
Nastoupila jsem a řidič mě odvezl do krásné restaurace. Cesta trvala asi hodinu. Vystoupila jsem a vešla do restaurace. Nikdo tam nebyl jen číšníci. Jeden ke mě přistoupil a zeptal se. " Dobrý den vy jste slečna Andrea?" "Ano jsem" řekla jsem nervozně. "Pán ……….
"Pán Jakoubek už na vás čeká." Jakoubek? Zeptala jsem se sama sebe. Já znám přece jenom jednoho Jakoubka a ten je z vyššího ročníku. Lukáš se myslím jmenuje. Když mě ten číšník dovedl ke dveřím řekl. "Vstupte a užijte si dnešní večer." Otočil se a odešel.
Když jsem otevřela dveře stála jsem jako smyslu zbavená. Všude po zemi byli rozházené bílé červené a růžové růže. Byla z nich udělaná ulička která vedla ke stolu kde seděl. Došla jsem až tam. Lukáš se postavil. "Ahoj Andreo" řekl a začali mu rudnout tváře. "Ahoj. Jak tě tohle napadlo a proč?" zeptala jsem se ho měla jsem na jazyku tolik otázek ale z pusy mi vyšli jen tyhle dvě
" No víš přemýšlel jsem kdy ti to mám říct a napadlo mě že pře vánocemi jako můj dárek pro tebe. Chtěl jsem ti říct, že Tě miluju celého svého srdce. Od té doby co jsem tě poprvé uviděl." Koukl se těma svýma čokoládovýma očima přímo do těch mých. V jeho očích jsem viděla dokonalou upřímnost. Usmála jsem se na něj a dala mu pusu. Zbytek večera jsme jen tak seděli, povídali se a drželi se za ruce.
Přesně půlnoci jsem dorazila domů. Snažila jsem se usnout, ale něco mi říkalo, že ještě nemám jít spát. Byla jsem vzhůru asi do 2 hodin. Potom mi přišla sms. "Zlato krásné Vánoce přeji tobě a celé tvé rodině. " Tvůj Santa. Usmála jsem se a usnula.
Štědrý den
Ráno jsem se zbudila skoro ve 12:00. Rychle jsem vyskočila z postele, opláchla si obličej a utíkala pomoct mamce s přípravami. Když jsem seběhla dolů k mému, překvapení tam v kuchyni stál Lukáš s mojí mamkou a dělali kapra. "Ahoj mami. Ahoj Lukáši co tady děláš?" zeptala jsem se ho. " Věděl jsem, že si dnes asi při spíš atak jsem šel pomoct tvé mámě." "to jsi zlatý" usmála jsem se a dala mu velkou pusu.
Další den večer
Mami rychle pomož mi zapnout ty šaty. Lukáš tu je za 5 minut . Mamka rychle přiběhla ale zarazila se ve dveřích. "Andreo, jsi nádherná." Řekla máma a usmála se. "děkuji ti ale teď mi pomož nebo tak krásná nebudu" zasmála jsem se. Když jsem se dochystala Lukáš zazvonil na dveře. Malý Adámek mu otevřel. Stala se z nich nerozlučná dvojka. Sešla jsem schody a skočila Lukášovi do náruče. Ples jsme si náramně užili. A můžu říct, že tyhle Vánoce jsem dostala ten nejkrásnější dárek na světě. KONEC
 


Strom a Lavička

11. ledna 2013 v 17:08 | Zuzka |  Last First Kiss
Ahojje tady další část příběhu je kradší protože jsem jí psala asi před 5ti minutama :) doufám že se bude líbit a když jsi ji přečtete tak prosím koment ať vím jestli má cenu hu psát díky ☺

Vybalila jsem si pár mých věcí a šla se projít ven. Tes s Lukim něco zpravovali. Procházela jsem londýnskými uličkami. Vždy jsem jimi chtěla procházet. Byly tak tajemné a kouzelné. Než jsem se stačila nadát byla jsem u Big Benu. Koupila jsem si lístek na Londýnské oko aby jsem moje město viděla seshora. Když jsme byli úplně nahoře cítila jsem se že jsem konečně doma. Ačkoliv jsem vyrůstala v ČR moje maminka mě porodila v Anglii. Vždy jsem věděla že se sem vrátím. Vystoupila jsem z londýnského oka a koho zo nevidím. Byl to Math. Schválně jsem mu stoupla do cesty. Vrazil domě. "Au doprčic děláte si ze mě srqndu to je už po 3" nadával "Ahoj taky tě ráda vidím Mathe" řekla jsem pobaveně. "Beky to jsi zase ty? Promiň mělo mi to dojít:-) co tady děláš?" Zeptal se. "No víš už od mala jsem se chtěla procházet londýnskými uličkami, atak si plním sen." Usmála jsem se. "A můžu ti dělat doprovod?" Zeptal se se sklopeným zrakem. "Jasně aspoň bys mi mohl ukázat něco o čem nevím že tu je." Smála jsem se. O Londýnu jsem totiž věděla všechno. "Fajn. Vezmu tě na místo které neznáš. Možná znáš kde to místo je ale to místo jsi ještě nikdy v životě neviděla." Zasmál se. "Dobře" šli jsme ulicemi, až jsme došli k velkému parku. Nemohla jsem si vzpomenout odkud znám to místo, ale věděla jsem že už jsem tu někdy musela být. Šli jsme po cestičkách parku a zastavili jsme se pod velkým stromem který měl větve dolů jako vodopád. Math dol bokem vêtve a tam byla lavička. "Tak co jsi překvapená? Tohle místo určitě neznáš." Smál se vítězně. "Znám nevím odkud ale znám myslím že jsem tu už někdy musela být,ale nevím kdy." Cítila jsem se vzláštně jako kdyby jsem v anglii prožila kus života a né jen pár hodin." Halo beky! Zvoní ti telefón." Vyrušil mě z přemýšlení Math. "Halo tady Becky kdo jeto " řekla sem do mobilu. "Beky tady Tes prosím tě pojď domú musíme něco zařídit." "Dobře za 5 minut jsem doma" řekla jsem jí do telefonu a vypla hovor. "Maty já už budu muset jít musíme prý něco zařídit. Promiň uvidíme se příště ahoj." Podala jsem mu lístek s mým telefónim číslem a šla domů. "Ahoj určitě ti zavolám" křikl ještě Mathy a zamával mi. Když jsem došla domů šla jsem nejdříve do mojeho pokoje. Na posteli leželi šaty a u nich byl lísteček. 'Obleč se někomu tě dnes představít Tes.'


Šaty Beky

Stěhování

10. ledna 2013 v 19:50 | Zuzka |  Last First Kiss
Tak první část je tady doufám že se bude líbit :) a promiňte za pravopisné chyby ale příběh píšu na tabletu :) dávejte komentíky :)

"Rebeko vztávej! Víš že se dnes s těhujeme!" Volala na mě moje nevladtní mamka. Proč nevlastní? Protože moje pravá maminka zemřela před čtyřmi lety na rakovinu. Jak moc se mi po ní stýská. Moje nevlastní mamka se jmenuje Tereza a já ji tak říkam. Můj mladší bratříček ji říká teto nebo mami. Pro něho to vlastně maminka je, když totíž umřela maminka mů bylo asi 3 mi bylo14 takže teď mi je čerstvých 18. Jelikož je mi 18 chtěla jsem si brášku adoptovat aby jsme Tereze nedělali starosti, ale jemu už je 7 a ptal by se proč nejsme s "maminkou" , atak jsem od toho odstoupila. Dnes se stěhujeme do Anglie. Tereza si tam našla dobrou práci. Moc mi to nevadí vždy jsem tam chtěla bydlet a tady stejně nemám žádné přátelé. Chci tam začít nový život. Z angličtinou problémy já ani Lukas mít nebudeme Tereza nanás totiž mluvila anglicky zkoro pořád aby jsme se to naučili. Měli jsme dokonce i chůvu která mluvila anglicky. "Rebeko!" Uslyšela jsem ještě jedno hlasitě zakřičení. "Jo už jdu klid Tes" zakřičela jsem a pomalu vykézala z moji krásné postele . Oblékla jsem se a sešla schody i smými kufry. Tereza tam běhala po celém domě a zjišťovala jestli máme vše. "Tes uklidni se. Mám ti říct co jsi zapoměla?" Řekla jsem s klidem." Beky mluv" řekla nervózně. "Mojeho brášku!" Zakřičela jsem a začala se smát . Tereza blezkurychle vyběhla schody a zbudila opatrně Lukase. "Mamí ještě chvíli" křičel když ho začala lehtat. "Nene víš že se stěhujem nemáme čas" usmívala se Tes. Tes má dlouhé vlnité vlasy a krásné čokoládové oči. A já mám nugátové vlasy které jsou také vlnité a oči mám karamelové. Někteří lidé kteří nás moc neznají si myslí že jsme sestry. Já si ze začátku myslela ,že je to naše nějaká vzdálená příbuzná, ale tuto myšlenku jsem hned zamítla,protože kdyby to byla pravda tak proč by mamce nepřišla vtom nejhorším pomoct alespoň snámi. Ne mamka prostě rodinu neměla a otec je hnusný alkoholik který mámu i mě mlátil. Brášku jsme předním naštěstí ubranily. Sice s modřinama a zlomeninama, ale ubránily. Oblékla jsem brášku a udělala mu snídani kezi tím přijeli stěhováci vše naložili a vyrazili do Anglie. Ještě nevím kde přesně budeme bydlet ale doufám že v Londýně a nebo blízko něho. Zavolali jsme si taxi a to nás zavezlo na letiště. Když nás odbavili Tes hledala cedulku s naším letem. Když ji našla zjistila jsem že letíme do Londýna. Čekali jsme asi 10 minut než letadlo přiletělo. Lukas měl strašlivou radost že poletí letadlem zatím co já se užírala strachy mám klaustrofobii, ale Tes jsem řekla, že cestu do anglie vydržím. Sedla jsem si na sedačku a hned zavřela oči a dala do uší sluchátka. Asi po10 minutách, které do do mě Lukas bouchal ať se kouknu ven, jsem usla. Vzbudila jsem se až když jsem slyšela letušku říkat že přistáváme. Začale jsem si pomalu bulit věci když vtom domě vrazil nějaký kluk." Neumíš dávat pozor ty náno pitomá?" Vyjel po mě. "Já snad ty né? Já tady neběhám a nevrážím do lidi." Řekla jsem skoro bez zájmu. "Tak promiň" otočil se a kráčel zase zpět na své místo. Když jsme přistáli a já se konečně dostala z toho místa plného utrpení čemuž se říká letadlo, bylq jsem zcela unešená raním Londýnem. Svítilo sluničko což se v Anglii moc často nestává. Vešli jsme do velké letištní haly a šli ktakovým těm velkým jezdícím pásům pro věci. "Beky prosím tě šla by jsi najít našeho taxíka?" Otočila se na mě Tes."Jo jasně už jdu". Procházela jsem tou halou a když už jsem byla zkoro u východů zase do mě někdo vrazil. "Doprčic " řek naštvaně , protože na sebe vylil svojí kávu. Podívala jsem se na něj a zjistila že je to ten sqmý kluk co v letadle. "Tak ty se neponaučíš jo?" Uchechtla jsem se. Když se na mě koukl musel se usmát. "To jsi zase ty? To ty se mi pořád pleteš pos nohy!" Usmíval se tak nevině. "Jo jasně. Mimochodem jsem Beky aby si věděl jak mě oslovovat když do mě vrazíš." Smála jsem se. "Já jsem Math" . Odpovědêl jednoduše. "Mathe sorry, ale musím jít pro taxíka." Loučila jsem se sním." Počkej jdu stebou." Doběhl mě. "Tak jo :-D odkud jsi?" Zeptala jsem se ho zvědavě jsem totiž hodně zvědavý člověk. "Pocházím z irska ale už od 7 bydlím v LONDÝNĚ." Usmál se nesměle. Našla jsem našeho taxika a počkala s Mathym než příjde Tes. Když už jsem jí viděla rozloučili jsme se a já mu dala svoje číslo. "Beky kdo to byl?" Ptal se Luki. Je strašlivě všímavý někdy tak moc až mi to leze krkem. "Nový kamarád." Odpověděla jsem a začala dávat věci do kufru. Tereza se na něj neptala, ale vypadala že by chtěla oněm vše vědět. Nojono má smůlu je tu můj kámoš . Když jsme dojeli taxikem k našemu domu no teda vile, myslela jsem že jsme se museli splést. Byla přesně jak domy v anglii, celá byla z takových těch malých cihliček. "Wow" vypadlo ze mě. "Jsem ráda, že se ti líbí, ale teď zavři tu pusu ať ti tam nevletí moucha." Smála se Tereza. Otevřeli jsme dveře a ocitli se v obrovké hale. Dúm byli vybaven takže by mě zajímalo kde je náš nábytek. Rychle jsem prošla chodbou až ke schodům a šla najít můj pokoj. "Poslední dveře vlevo Beky a ty Luki první dveře napravo." Křičela Tes zezdola. Když jsem vešla do pokoje byl velký asi jako náš bývalý obývák z pokojem dohromady. Uprostřed hlavní stěny byla velká postel. Viděla jsem tam ještě další dvoje dveře . Vztoupopila jsem do prvních a zanima byla velká koupelna. Byla celá krémová. Vrátila jsem se zpět. A vešla do druhé místnosti. Zaní byla šatna o které jsem vždycky snila. Vypadala jako na mojich obrázkách co jsem malovala a byla plná různého oblečení. "Terez! Mohla bys na chvíli přijíd?" Volala jsem z šatny. "Jistě" řekla Tes a už stála ve dveřích. "Zaprvé když budeš něco potřebovat tady tenhle telefón je vysílačka propojena ze všemi místnostmi a zároveň je to i telefón. A za druhé co jsi chtěla?" Usmívala se Tes. "Ty jsi viděla moje obrázky? Myslela jsem že tě moje obrázky nezajímají." Divila jsem se. "Ael víš že zajímají všechny je mám schované a podle nich vybírala i náš dům." Rozběhla jsem se a objala jí. "Děkuji" šeptla jsem.

Další články


Kam dál